Vermikompostér. Pomocník, na kterého nedáme dopustit

Kalifornské žížaly jsou posledních několik let tak trochu hype. Designové (a dost drahé) vermikompostéry se staly součástí mnoha domácností. Stejně tak kotoule, octomilky a nepříjemný zápach – to když vermikompostování úplně neukočírujete. Když ale nastudujete trochu teorie a získáte praxi, kalifornské žížaly promění organický odpad z domácnosti v organické hnojivo. A to je to, oč tu jde.

My v zahradě pod horou vermikompostujeme poslední rok. To je málo času na rozdávání rozumů, řeklo by se. Na obhajobu ale řeknu, že první vermikompostér jsem měl v době, kdy většina dnešních milovníků kalifornských žížal možná ještě nebyla na světě.

Začal jsem hned po revoluci, v roce 1991. Tehdy mě zaujal inzerát, kde podnikatel z Čáslavi nabízel násadu kalifornských žížal pytlovaných v substrátu po cca 25 litrech. Množství žížal už si nepamatuji, cenu ano – za násadu jsem zaplatit 4 000 Kč. Žížaly jsme měli ve stejné zahradě jako dneska, jen pánem domu byl ještě můj otec. Vyrobili jsme plechové boxy (bez dna) metr a půl na tři metry, naplnili je uleželým hnojem, přidali žížaly… a pak jsme několik let měli parádní hnojivo.

Vermikompost z venkovních boxů byl nádherně černý a sypký, dávali jsme ho na zahradě ke všemu. V zimě jsme na kompostéry naskládali balíky slámy, žížaly zvládly i velké mrazy. Přikrmovat přes zimu nepotřebovaly. Ptáte se, proč jsme se žížalami přestali? Já odešel do Prahy, otce žížaly bavili míň a míň, chov se zmenšoval, až se nakonec ztratil úplně.

Vermikompostování. Naše podruhé

Loni, v rodinném domku v Soběslavi, jsme se k vermikompostování vrátili. Jíme hodně rostlinné stravy, vaříme každý den, na chalupu v Předboři, kde zahradničíme, se nedostaneme každý den, abychom odvezli zbytky z kuchyně na kompost. A uchovávat je třeba v plastovém pytli? Během dvou dnů začnou zapáchat.

S vermikompostováním jsme začali v lednu. Žížaly jsme koupili na internetu, trochu jsem se bál, aby cestou nezmrzly. Přežily. Vermikompostér jsem vyrobil domácí – ze stohovatelných plastových přepravek. Na dno jsme natrhali plata vajec, na ně nasypali násadu a první várku zbytků z kuchyně.

Na co jsem přišel po pár měsících bytového vermikompostování?

Chovat kalifornské žížaly v malém je o dost těžší než mít je v kubíkových boxech na zahradě. Každá chyba se totiž projeví mnohonásobně. Překrmit žížaly v malém znamená mít doma bednu, která páchne, její obsah kvasí a láká octomilky a kotoule.

Moc potravy znamená také moc vlhkosti. A moc vlhkosti znamená, že se žížaly udusí, dýchají totiž celým povrchem těla. A pokud už přebytečná vlhkost odteče do spodní nádoby (a ne, opravdu to není žížalí čaj), opět je tu prostor pro šíření různých breberek a plísní.

Malý vermikompostér se taky snadno přehřeje nebo promrzne. A výkyvy teplot kalifornské žížaly rády nemají – mráz je spolehlivě zabije, v rozpáleném vermikompostéru se uvaří. V malém prostoru totiž nemají kde se schovat, ve velkém zahradním kompostéru tu možnost mají.

Jak už jsem ale řekl na začátku, my na vermikompostér nedáme dopustit. Ani na ten malý, domácí. Už ho ale nemáme primárně na likvidaci odpadu, ale na výrobu hnojiva. Přestěhovali jsme ho natrvalo do Předboře, kde je ve špajzu za komínem. Žížaly mají tmu, nenajde si k nim cestu obtížný hmyz, mají stálou teplotu i pravidelný přísun potravy. Tu jim vozíme teď v zimě přibližně jednou týdně v plastovém kýbli s víkem, když ho naplníme častěji, vysypeme ho na venkovní kompost.

Náš domácí vermikompostér. Založení ve čtyřech krocích

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.