Vytahování sazenic. Proč se to děje a co s tím děláme my

Vytahování sazenic zažil docela jistě každý, kdo si někdy doma něco předpěstovával – a to hlavně z ranných výsevů v lednu až březnu. I my v zahradě pod horou s vytáhlými sazeničkami často bojovali – jakmile vyklíčila první semínka, přepnuli jsme se z módu „obezřetný zahradník“ do módu „očarovaný zahradník“ a neštěstí bylo na cestě. Rostlinky zpočátku vypadaly živě a rychle rostly, ale za pár dnů se jejich pevné stonky proměnily v tenké „nitky“, které se brzy kácely nebo lámaly.

Přiznám se, že nám trvalo docela dlouho, než jsme si uvědomili, že vytáhlé sazenice není známkou zanedbání, ale spíš přemíry péče – předjarní výsevy potřebují hlavně teplo, říkali jsme si. Jenže ono je všechno trochu jinak. My, když jsme řešili dřív vytahování klíčících rostlinek, brali jsme za nejzásadnější důvod nedostatek světla. To je samozřejmě pravda, leden, únor a březen jsou měsíce, kdy jsou u nás krátké dny a slunce nemá snad ani polovinu síly co v létě.

Jenže, málo světla ještě nemusí být pro vyklíčené sazenice katastrofa

Skutečný problém nastává ve chvíli, když se nedostatek světla spojí s příliš vysoká teplotou a příliš brzkým výsevem. Tahle kombinace je pro sazenice skoro jistý rozsudek „vytáhni se a zemři“. Vážně, stačí pochopit tři jednoduché do sebe zapadající procesy – teplo rostlinu nutí růst rychle. Nedostatek světla ji nutí růst do výšky. A brzký výsev znamená, že se tohle všechno děje v době, kdy jsou dny krátké a slunce slabé. Výsledkem je sazeničky, která se natahuje za světlem, ale nemá čas ani podmínky zesílit. Stonek je dlouhý, tenký a křehký, listy jsou daleko od sebe a jsou malé.

Na začátku našeho zahradničení jsme vytahování sazenic brali jako daň za včasný výsev a snažili se problém „dohnat“ – víc zalévat, víc hnojit, dopřát rostlinkách umělé světlo i v noci. Málokdy to pomohlo. Nakonec pomohl jiný přístup k věci. Už neřešíme tolik, jestli mají sazenice teplo, ale jestli mají dost světla. A když světlo není ideální, raději zvolíme chladnější místo. Pomalejší růst je v tomhle případě výhoda, ne problém. Sazenice, která roste pomalu, má čas zesílit stonek a vytvořit pevnější základ. Je také dobré vědět, že třebaže většina druhů zeleniny (nejen ta teplomilná) potřebuje k vyklíčení teplotu kolem či nad 20 °C, při předpěstování uvítají teploty nižší. Především pak v noci, kdy i papriky mají rády teplotu kolem 15 °C, košťáloviny do 10 °C, stejně tak salát.

Zároveň už tolik nespěcháme s výsevem. Ukázalo se totiž, že sazenice vyseté později, ale za lepších světelných podmínek, často velmi rychle doženou ty, které byly vyseté brzy. A hlavně – jsou pevnější, lépe se s nimi pracuje a po výsadbě mají menší šok. Třeba papriky vyséváme v půlce února, rajčata na konci března – do „zmrzlých“, po kterých je v našich podmínkách dáváme na záhony ven a do skleníku, zpoždění doženou spolehlivě.

Ptáte se, jestli se dá vytáhlá sazenice ještě zachránit?

Někdy ano, někdy už ne. U rajčat bývá šance větší, protože snesou hlubší výsadbu a dokážou vytvořit nové kořeny ze stonku. U jiných druhů to tak jednoduché není. V každém případě ale platí, že nejlepší „záchrana“ je problém vůbec nevytvořit. Dřív jsme to řešili často tak, že jsme při pikýrování sazeničky zasadily až po lístky. Je to ale zbytečná a ne vždy úspěšná práce navíc.